Česká média v těchto dnech hojně připomínají dvacáté výročí Deklarace Slovenské národní rady, která odstartovala řízený rozpad Československa, přestože to už moc lidí nezajímá, máme teď úplně jiné starosti…
Je dost zvláštní, že v této souvislosti je především vzpomínán tehdejší prezident Václav Havel, který na zmíněnou Deklaraci reagoval odstoupením z funkce...
Pamětníci ještě dodávají, že Havel odstoupil také z protestu, jaksi uraženě, že nebyl patřičně zapojený do jednání o emancipaci Slovenska, že to z české strany, tak nekompromisně vzal do ruky jinej Václav.
Nevím, nedal bych ruku do ohně za to, že se tenkrát cítil Václav Havel opravdu až tak odstrčený, uražený, zato jsem si naprosto jistý, že bylo moc dobře, že se v téhle záležitosti nestal hlavním protagonistou právě on…
V opačném případě, by nepochybně, spolu s Pithartem a podobnými, patrně snaživě konstruovali kulatý čtverec, dvojdomky, přemýšleli o telatech s dvěma hlavama a tak podobně, než by Slovákům definitivně povolili nervy, nebo Čechy pokořili nějakým zoufalým kompromisem…
Pár let jsem na Slovensku žil a byl jsem dost vedle z toho, až kolik Slováků tehdy - v šedesátých letech - s dojímavou nostalgií vzpomínalo na fašistický Slovenský šťát.
Ta touha Slováků po samostatnosti se zřetelně projevila už v šedesátém osmém a naplno potom po Listopadu. S tím se nedalo nic dělat, byla to jen otázka času – bylo to v nich jako v tý koze!
Díky Bohu, že tenkrát, na české straně, rozhodovali pragmatičtí politici a nikoliv ušlechtilí filosofové, skvělí řečníci a diskutéři. Jen díky tomu to dopadlo tak dobře, slušně,..
To následné, neuvěřitelně kultivované, rozdělení Československa, které je světovými politiky dodnes připomínáno, uváděno jako vzorové, je sice také možné, když už to tedy jinak nejde, připsat k dobru Václavu Havlovi, ovšem, výhradně jen v tom směru, že se do toho moc nepletl, příliš nepřekážel...
