Odstoupení, v posledních letech už zjevně opotřebovaného, věčně zraněného Romana Šebrleho, z olympijského desetiboje, mi nepřišlo nijak překvapivé. Přesto vyvolalo množství nejrůznějších reakcí, dokonce jsem zaznamenal i jeden otevřený dopis Šebrlemu : -)
Pochybuju, že mezi těmi, kteří se jen trochu o sport - desetiboj zajímají, se našel někdo, kdo by v Londýně čekal od Romana přední umístění.
Roman Šebrle toho dokázal už tolik, že navždy patří do světové sportovní historie. Patrně proto to jeho prapodivné odcházení vyvolává takové rozpaky…
Popravdě, lépe bych rozuměl, kdyby skonči už před takovými dvěma roky, v plné slávě, neboť předpokládám, že i jemu muselo být jasné, že lepší to už nebude, že to jeho závodění už jaksi ztrácí smysl…
Byl jsem tak trochu na rozpacích, jak vnímat to jeho obrovské, úsilí, aby se letos kvalifikoval do Londýna. Zda se sympatiemi obdivovat tu jeho houževnatost, nebo naopak litovat, že raději, velkoryse, nedal příležitost svému mladšímu reprezentačnímu kolegovi, pro kterého by účast v olympijském závodě byla nepochybně obrovskou zkušeností…
Téměř, jako všechno, má i tahle záležitost svůj rub a líc. Jen moc doufám, že to letošní závodění Romana Šebrleho v Londýně, případně to následné rozhodnutí, pokračovat ještě v příštím roce, snad nesouvisí s nějakými existenčními problémy, s jakýmsi sociálním zabezpečením našeho legendárního sportovce…
To by mi tedy přišlo hodně trapné, nedůstojné…
