Psí život

Do té doby, než si sousedi pořídili věčně štěkající potvoru, kterou zjevně  nezvládají, jsem měl pejsky mnohem raději.

Ale i tak většina pejsků a zvířátek vůbec, ve mně  budí sympatie a to nejenom v případě roztomilých, neodolatelných  mláďátek.

A tak jsem si zálibně prohlížel mladého setra, kterého do vlaku zavlekla atraktivní panička.

Pejsek se choval spořádaně, ale ohledně cestování to byl viditelně začátečník. Takřka půl hodiny mu trvalo, nežli  na podlaze zaujal tu správnou pozici. Úplně se zklidnil, až když dostal svou oblíbenou  hračku, snad hadrovou myšku, kterou si položil mezi pracky a jemně oňuchával.

Zásadně se nevnucuju. I když jsem měl tisíc chutí setříka  pohladit, raději jsem ho jen distingovaně očumoval. Sejně tak decentně působil i  pejsek, chvílemi jsem měl  pocit, že ten jeho pohled je takový  až přezíravý.

Přibližně   po hodině jízdy  kolem procházel postarší pán. Setr ho zjevně okouzlil. Dovolil se paničky a okamžitě ho začal drbat a hladit.

Ještě nikdy jsem neviděl takovou proměnu. Doposud odměřený psí kliďas najednou začal radostně jančit, takřka  explodoval. Skákal až ke stropu vagonu a  nového přítele hodlal ulízat k smrti. Připomínalo to  výbuch sopky.

Po pár minutách se  dost  mokrý pán rozloučil - šel si zas po svých. Stejně rychle se uklidnil doposud radostně křepčící setr.  Znovu zaujal  na podlaze osvědčenou polohu a nasadil ten původní,  znuděný  až  přezíravý pohled.

U lidí mě podobná přetvářka už dávno nepřekvapuje, ale, že  podobné kousky dnes už zvládají  i pejsci, je pro mne  hodně  šokující zjištění…