A není to málo, Antone Pavloviči?

Hned po ránu jsem si na Radiožurnálu  vyslechl nadšeně  odmeldovanou zprávu, že ve středu večer – se na Václaváku  sešly  stovky lidí uctít si památku Václava Havla… 

Po té   nepřehlédnutelné, několikadenní  mediální  zvací kampani - tak tedy   tuhle středu  na Václavák  přitáhli velký videopanel, biskupa  Malého,  účinkovaly  tu  snad až  čtyři  kapely a pophvězdný  Koller tady jako zlatý hřeb zapěl servilní Svěrákův text o tom, co nám jinak hodně  upovídaný Václav Havel, přece jen  ještě zapomněl říci…

No, a  přes veškerou tu pompu, se tu sešlo jen  těch  „celých“  několik stovek posluchačů.

Tomu se říká  trapas.

A tak jen v rychlosti drobné, sebechvalné  vysvětlení. Za komunistů jsem jen málokdy  chyběl  na  protirežimních demonstracích, které se obvykle odehrávaly   také na tomhle  Václavském  Václaváku.

Obešlo  se to  tehdy, pochopitelně,  bez  videopanelů, známých kapel, zpěváčků, mikrofonů. Jak začal někdo řečnit, během chvilky ho sebrali a naložili do připravených antonů. Naopak,  zase tu nescházely  kordony esenbáků, vodní děla, psi a tajní psi. Vše, v tom lepším případě,  končívávalo  divokými honičkami, údery  pendreků.

I tak se nás tady scházelo  párkrát  do roka  několik tisíc  a  mě tehdy  štvalo, že  nás není mnohem, mnohem  více, že by   potom to  obligátní  skandování  - třeba   Havel, Havel…, bylo lépe slyšet  na patřičných místech.

Když se v  dnešních  časech, na Václaváku, při všem tom komfortu, sejde k uctění významného výroči údajně nezapomenutelného   Václava Havla pouhých několik stovek čumilů, nikdo mi nevymluví, že je něco moc špatně…