Když občas zaslechnu ty žvásty, uplakané stesky svalující vinu za rozpad Československa na Mečiara nebo Klause, otvírá se mi kudla v kapse…
Obvykle nebývám až tak kategorickej, ale tihle lidi buď o těch událostech nic neví, nebo to jsou pitomci.
Stačí si připomenout dění před Srpnem 68. Zatímco drtivá většina Čechů toužila po svobodě, demokratických volbách, převážnou většinu Slováků už tehdy mnohem více zajímala federalizace, kompetence Slovenska…
To samé se opakovalo po Listopadu. Nedá se nic dělat, Slováci jednoduše toužili po samostatnosti a nic jim v tom nemohlo zabránit, byla to jen a jen otázka času.
Bylo tenkrát velké štěstí, že jsme měli Václava Klause, který ten rozvod zorganizoval bleskově , elegantně, tak brilantně, že dodnes je dělení Československa uváděno jako nedostižný vzor.
Po tom chirurgickém řezu takřka okamžitě zmizelo napětí, vytratily se negativní emoce. Nežijeme sice v jednom státě, ale jsme na naštěstí znovu přátelé.
Na celé téhle úspěšné transakci mě po těch dvaceti pěti letech přece jen překvapuje, že samostatné, podceňované Slovensko s prapodivnými politiky dokázalo i tak ekonomicky držet krok s Českou republikou.
Nikoliv, že bych to snad Slovákům nepřál, ale bohužel je to dost přesvědčivý důkaz, že Češi ten počáteční, nesporný náskok těžce prohospodařili…
