Po všech těch desítkách let, se mi pořád ještě vybavují nějaká ta školní moudra a to jsem prosím chodil do školy za Gottwalda a Stalina….
Třeba , jak je příroda důmyslná. Když jsou podmínky pro život mizerné, tak se prý zvěř přestane přirozeně rozmnožovat a stejně tak je tomu i naopak.
Vzpomněl jsem si na to nedávno, po jedné hodně pesimistické přednášce o poměrech v Africe. Dle řečníka se zde životní podmínky stále, až fatálně zhoršují, ale lidská populace tady přitom údajně nezadržitelně roste.
Pan profesor viděl budoucnost v černých barvách. Jen tak na okraj poznamenal, že pokud se dnes někdo hrozí – obává stávající migrační vlny, je to podle něj úsměvné. Za pár let prý budou do Evropy pochodovat stamiliony Afričanů…
Ale nechci panikařit, strašit Afrikou, spíše mě zajímá to selhání přírody – proč ty objektivně špatné životní podmínky, přirozeně nezastavily růst lidské populace, ba právě naopak?
A netřeba zmiňovat výhradně Afriku - stačí se jen rozhlédnout kolem. I z letmého pohledu je zřejmé, že bohatší rodiny žijící v nadbytku, mající objektivně vynikající možnosti se o své potomky skvěle postarat, mají obvykle mnohem, mnohem méně dětí, nežli ty sociálně slabé, živořící rodiny, které toho inteligencí, ani materiálně, svým dětem často nemohou příliš nabídnout.
Vysvětluju si to tak, že jsme jaksi přerostli přírodě přes hlavu, že už na nás patrně nemá žádný páky. Přišli jsme o instinkty - logika je definitivně v čudu, což takřka s jistotou, nemůže vést k ničemu dobrému!
