Jak jsem se málem stal pionýrem

Viděl jsem pár vzpomínkových  filmů s podobnou scénkou – těsně  před  dekorováním  šátkem,  přispěchali  horliví soudruzi, kteří na poslední chvíli  potomkům  buržoazních rodičů, vlastními těly zabránili vstupu do pionýrské organizace…

Ti se z toho v těch   filmech obvykle  hroutili  - do konce života to nesli  jako  fatální křivdu, která formovala jejich budoucnost.

Až teprve v biografu  mi  došlo, že jsem vlastně zažil úplně  to samé. Jenže,  do Pionýra jsem se rozhodně  nehrnul, ale protože  mi  naši domlouvali, abych neprovokoval, zbytečně na sebe neupozorňoval  -  tak jsem se znechuceně,  v naškrobené  bílé košili,  přece jen na tu slávu   vydal.

Takřka  hodinu  nás, na rudě vyzdobeném školním dvoře, řadili do  patřičných  útvarů. Minutu  před začátkem se ovšem   přihnaly  soudružky učitelky a několik z nás odvedly  z řady -   prý  si   pionýrský šátek nezasloužíme.

Tedy  trochu  jsem přece jen nad tím náhlým zvratem čuměl,  ale na rozdíl od zmíněných  filmových  hrdinů jsem  z toho  fakt  žádný   trauma   neutrpěl.

Pokud si vzpomínám, ve třídě  se mnou, po tomhle extempore,  nikdo     neopovrhoval, naopak, lacině  jsem tak přišel k  patině  rebela.  

Soudružky učitelky , dodatečně se   omlouvám, že jste na to mé poděkování  musely  čekat až takovou dobu…