Nebylo by to přitom tehdy žádné drama - většina z nich s tím počítala.
Václavu Havlovi tehdy stačilo jen lusknout prsty, jenže namísto toho lusknutí, převod moci a vládu zdatně organizoval komunista Čalfa.
To jsou ale paradoxy, pane Vaněk!
Velká škoda, že komunisti nebyli v ten správný okamžik rozprášeni. Takové gesto by do československé politiky nesporně vneslo alespoň trochu řádu, logiky a historické spravedlnosti!
Potom s tím zákazem ještě úspěšně pracoval fikaný advokát Tomáš Sokol, kterého to protikomunistické tažení vyneslo až na post ministra vnitra. Necelý měsíc po jmenování, ovšem pan ministr, s pobaveným úsměvem, oznámil, že se spletl, že komunisty vlastně zakázat nejde...
A tak, nezbylo, nežli si zase na ty komunisty začít pomalu zvykat.
Když to tak s odstupem času hodnotím, je to dost smutné, možná tragikomické.
Ale úplně, úplně nejhorší mi na tom přijde, že v té panující politické mizérii, mi teď komunisti nepřijdou o nic horší, nežli mnohé jiné parlamentní strany.
Zřejmě jsme se ocitli na úplném politickém dně.
V podstatě jde tedy o tragédií!