Časem to tak nějak odeznělo, měl jsem spousty nových zájmů. Tehdy mě míjel i Nohavica, v tom žánru jsem si úplně vystačil s Krylem. Až někdy začátkem osmdesátých let mě známí vytáhli na recitál Petra Nováka v Praze, snad v Řeznické.
Ale už to nebylo ono, měl jsem pocit, že potřebné grády těm krásným skladbám, v neposlední řadě dodávalo i mládí interpreta, které teď už bylo definitivně v čudu.
Až těsně před koncem, si publikum vyžádalo Den štěstí – dojemnou píseň věnovanou jedné z obětí srpnové okupace. V roce 1968 to byl hit, jenže, o cca 15 let později už šlo o protisocialistickou provokaci, která mohla stát Petra další distanc, možná i definitivní konec jeho kariéry.
Přesto v těch časech normalizace, na rozdíl od mnohých z nás, nezaváhal, takže mě, po těch letech znovu, úplně na poslední chvíli, vzal za srdce a to hned nadvakrát :