Naštěstí jsem zatím ještě neumřel. Možná bych, na tomto upadajícím fóru, ještě nějaký čas vytrval, ale poslední kapkou se stalo to aktuální lustrování autorů – diskutérů. Nerad se někam cpu, vnucuju.
A tak se v tom mém zdejším, úplně posledním blogu s pořadovým číslem 6.539 loučím a děkuju zejména těm, kteří, když jsem cca před pěti léty, v reakci na aktivistické praktiky zdejších pokrokových adminů, omezil publikování výhradně jen na osobní blog, který se neobjevuje na hlavní stránce, že to tu se mnou ,v tom ústranní tak dlouho vydrželi...
Asi nepřekvapím, když skončím sebechválou:
Kdyby mé kočky věděly jak nehezky mi na tady někteří lidi spílali - nejspíše by ani to pověstné sousto ode mne nepozřely. Ale podařilo se mi to utajit a tak se cpou ostošest
Nepatřil jsem k blogerům, kteří nad ohlasy okázale ohrnují nos, chlubí se, že jim jsou ty diskuze pod jejich blogy uprdele.
Pravda, občas to může být i deprimující čtení, i když... - tak strašlivě pitomej, odpornej, prodejnej..., přece jen člověk asi bejt nemůže - to snad ani není v lidských silách. : - )
A tak se, alespoň v duchu, pořád ujišťuju - argumentuju, že to se mnou snad přece není až tak hrozný, že jsem, naopak, v podstatě dobrák a jako důkaz uvádím:
Z počasí jsem si, až na vyložené extrémy, nikdy nedělal hlavu. Když jsem se na starý kolena přestěhoval z Prahy, zpočátku jsem na počasí nadával, jen když jsem při výletech, procházkách zmokl, schytal nějakou tu bouřku.
Po několika letech je to už ale jinak. Několikrát jsem tu zažil dlouhá sucha. Mohlo by mi to být ukradený, voda mi doma pořád teče, nemám vlastní zahrádku, natož pak pole, lesy... jenže když pozoruju jak vysychá potok, hnědne vegetace...
A tak si teď v takových situacích , třeba daleko od domova přeju, aby to už konečně spadlo a klidně se spustila i průtrž mračen. Tak budu mokrej, no a co?!
Nikdo na světě, dokonce ani místní dohížitele, či mudrové, mě nedokážou přesvědčit, že takhle smýšlí darebák. : - )