To, co se právě nyní odehrává v českých médiích, především v těch veřejnoprávních, je věc naprosto nevídaná. Jsem pamětník, mohu si tedy dovolit takové kategorické tvrzení.
Ještě si matně vzpomínám, že v dobách i té nejtvrdší totality - v případě úmrtí nějakého významného komunistického potentáta, pokud mě tedy paměť tak úplně neklame, nás státní rozhlas trestal smutečními pochody, vážnou muziku. Řeknu vám - proti těmi současným orgiím hloupých keců - by byla ta vážná hudba zlatá - přímo balzám na duši!
Už je mi trapné znovu a znovu se o tom rozepisovat, ale co nadělám - je to ve mně, jako v tý koze! Před pár minutama jsem konečně vypnul ten hrozný Radiožurnál - přesně ve chvíli, kdy paní redaktorka posluchačům nadšeně sdělovala, že i ty nejmenší děti chápou tuhle tragédii - smrt nesmrtelného Václava Havla. Prý jsou v těchto dnech jako vyměněné - nezlobí, jsou méně hlučné, než jindy, zbytečně nepobíhají po chodbách a tak....
Pane Bože!