Je  dost zvláštní, že v této souvislosti je především vzpomínán tehdejší prezident Václav Havel, který na zmíněnou Deklaraci reagoval odstoupením z funkce...
Pamětníci  ještě dodávají, že Havel odstoupil také z protestu, jaksi uraženě, že nebyl patřičně zapojený do jednání o emancipaci Slovenska, že to z české strany, tak nekompromisně vzal do ruky jinej Václav.
Nevím, nedal bych ruku do ohně za to, že se tenkrát cítil Václav Havel opravdu až tak odstrčený, uražený,  zato jsem si naprosto jistý, že bylo moc dobře, že se v téhle záležitosti nestal hlavním protagonistou právě on…
V opačném případě, by nepochybně, spolu s Pithartem a podobnými, patrně snaživě konstruovali  kulatý čtverec,  dvojdomky, přemýšleli  o telatech s dvěma hlavama a tak podobně, než by Slovákům definitivně povolili nervy, nebo Čechy pokořili nějakým zoufalým kompromisem…
Pár let jsem na Slovensku žil a byl jsem dost  vedle z toho, až kolik Slováků tehdy  - v šedesátých letech  - s dojímavou nostalgií vzpomínalo na fašistický  Slovenský šťát.
Ta touha Slováků po samostatnosti se zřetelně  projevila už v šedesátém osmém a naplno potom po Listopadu. S tím se nedalo nic dělat, byla  to jen otázka času – bylo to v nich jako v tý koze!
Díky Bohu, že tenkrát, na české straně, rozhodovali pragmatičtí politici a nikoliv ušlechtilí filosofové, skvělí řečníci a diskutéři. Jen díky tomu to dopadlo tak dobře, slušně,..

To následné, neuvěřitelně kultivované, rozdělení Československa, které je světovými politiky dodnes připomínáno, uváděno jako vzorové, je sice také možné, když už to tedy jinak nejde,  připsat k dobru Václavu Havlovi, ovšem, výhradně  jen v tom směru, že se do toho moc nepletl, příliš nepřekážel...