Tak trochu o kádrování...

To nepřehlédnutelné  gesto  Jiřího Stivína, kterého naštvala amnestie, některé výroky současného prezidenta a teď halasně  vytrubuje do světa, že on se tedy toho rozlúčkového večírku s Klausem rozhodně nezúčastní, je jistě působivé…

Nejde snad o to, že by  pan  Stivín  byl na té slezině nepostradatelný, ale že teď  vlastně nasadil jakousi  pomyslnou laťku. Nejrůznější umělci si od  teďka  zřejmě budou muset dávat bacha,  před kým účinkují, trochu  víc to své případné  obecenstvo prověřovat…
Jistě, takový  slavností večírek není to samé co obyčejný jazzový koncert, přestože se obé  odehrává na Pražském hradě. Jen si myslím, že by se ta gesta neměla přehánět -  ta morální dilemata,  by se hodilo řešit poněkud decentněji.
Na druhé straně, zase dost  rozumím těm  zásadovým  postojům emotivnějších umělců. Přestože jsem byl od samého začátku  nadšeným návštěvníkem představení Divadla Járy Cimrmana, v časech, kdy  pánové Svěrák se Smoljakem, začali, jako na běžícím pásu, podepisovat všelijaké   přiblblé petice tak zvané kulturní fronty, znechutila  mě ta jejich sebedegradace  až do té  míry, že jsem to jejich divadlo začal ignorovat.
Jak už to ale  při takových   gestech bývá, nejvíc jsem tím  vlastně trestal sám sebe. Je otázkou, zda  něco podobného, při tom ohrnování pysků, kádrování, teď  nehrozí také  těmhle angažovaným umělcům...
P.S.
Když už jsem v tom  kádrování. V posledních letech života Ladislava Smoljaka jsem u něj  registroval  jisté prozření, vystřízlivění z  toho falešného pravdoláskovství…