Připadali jsme si vševědoucí, důležití, na nějaké budoucí choroby jsme kašlali. Zato nás štvalo, že se nám někdo chce montovat do života, omezovat nás...
Je to zvláštní, ale spravedlivý! Když dnes potkávám puberťáky s cigáry v hubě, mám tisíc chutí jim začít vysvětlovat, jak si přiblble ničí zdraví a vyhazujou prachy. Těm krásným dívkám ještě navíc sdělovat, že páchnout tabákem, mít žlutý prsty a zuby, přece není žádný štěstí...
Postrádám však statečnost se jim otevřeně postavit, pouštět se s nimi do takových debat. Jednak se nerad vnucuju, ale hlavně - ještě jsem nezapomněl, jak pitomě jsem v mládí na takovou agitaci reagoval, že se to v tom věku snad ani nedá pochopit...
Jsem si naprosto jistej, že kdyby tenkrát do mne hučel nějakej dědek, nebylo by to vůbec k ničemu i kdyby se jmenoval třeba Albert Einstein...