Hlavně už nikomu pitomě nepřikyvovat!

Před dávnými a dávnými časy, za sedmero  horami a sedmero řekami, jsem,  jakousi  shodou okolností,  také  popíjel se známým umělcem…

Pěkně se rozjel  - společnost bavil přisprostlými  vtipy. Všichni jsme se vstřícně chlámali,  až se, mírně společensky unavený  mistr,  po jedné takové povedené  anekdotě zeptal mé kamarádky, zda, když se tak dobře baví,  vtipu opravdu rozuměla…

Byl z toho těžkej  trapas. Zrudlá, ponížená holka, po  několika vytáčkách,   musela nakonec  připustit, že vlastně nerozuměla, jen se tak společensky smála…

Ještěže se tehdy  mistr s tou impertinentní otázkou  neobrátil na mne. Byl jsem  na tom totiž  úplně  stejně – smál jsem se jen tak ze slušnosti, respektive, abych nebyl za blba. Pointa mi rovněž bezpečně   unikla…

Mimochodem, po tom následném, trapném  vysvětlování,  jsem musel spravedlivě  uznat, že přes  veškerou   náročnost na IQ, to byl opravdu  dobrý vtip...

I když to tak na první pohled nevypadá, byl to pro mne  otřesný, celoživotní  zážitek, ale zase   dobrá škola!

Od té  doby už zásadně  nikomu jen tak, bez  patřičného  důvodu, nepřikyvuju. Ani celebritám, natož pak politikům…