Ano, asi opravdu nejsem normální...

Musím připustit, že tuhle informaci, kterou se o sobě občas dočítám  v diskusích pod  blogy, jsem až doposud bral na lehkou váhu, takřka  s pohrdavým úsměvem…

Jako nutné zlo, když  si koledujete  - lezete s kůží na trh. Až teprve nyní  jsem  si uvědomil, že na tom, přece jenom  něco může být.  Na každém šprochu, pravdy trochu!

Tak někdy před týdnem, jsem ve schránce objevil složenku za odvoz odpadů. Nic moc, žiju teď  v relativně prosperujícím městečku, kde radní část těchto nákladů dotují z obecních prostředků  a od občanů požadují jen symbolicky  pár stovek ročně, což považuju za rozumnější, než kdyby  to populisticky  zaplatili celé. Je dobře, že si tak  lidi  uvědomují, že nic nebývá  úplně zadarmo. A to přitom, ve vedení toho našeho městečka  snad sedí i několik soudruhů…

Pořád jsem se  v tomto  týdnu něčím zabýval a složenka  tak, bez  protestů – jen jako němá výčitka, ležela opomíjená na stolku, až  jsem z  toho začínal  mít špatný  svědomí…

Víc, nežli ten týden jsem to nevydržel, nemám  na takový věci nervy. To by ale ještě nebylo to nejhorší! To nastalo, až po zaplacení. Když jsem odcházel z pošty  – čestný slovo,  bez přehánění, najednou se   dostavil takový intenzivní  radostný pocit, že to  mám za sebou, že jsem se zbavil restů…

Musím tedy  spravedlivě uznat, že  tohle  asi opravdu není  úplně normální lidské  chování. Těšit se, zvláště pak  v dnešní časech, ze zaplacení složenky, uznávám, to  už  skutečně  zavání zvráceností….