Polemika se sirem Wintonem a taky s Radiožurnálem

Příběh sira  Nicholase  Wintona mě už roky dojímá. Přesto s ním ale  úplně ve všem nemohu souhlasit…...

Především tedy s výrokem  -  že jen  byl  ve správnou dobu na správném místě…

Vážím  si té  skromnosti,  jenže  takových lidí, kteří se ve správnou dobu ocitají na správném místě je habaděj  -  ale kde nic, tu nic!

Je moc dobře, že pan Winton byl nakonec „odhalen“! Jsme ovšem také svědky paradoxu, že navzdory  vzpomínané skromnosti, se Nicholas Winton stal jediným hrdinou toho působivého příběhu, že  ostatní úctyhodní  aktéři – zachránci jsou nenávratně  zapomenuti. Tak už to prostě v médiích chodí!

Na tom příběhu sira Wintona  je  ještě  neobyčejně pozoruhodné, že se, spravedlivě, stal  hrdinou – idolem, bez toho, že by nasazoval život, či byl na první pohled  geniální.

Od drtivé  většiny lidské populace  se lišil především   vnímavostí, předvídavostí, pracovitostí, ochotou na čas  obětovat své soukromí   a potom na vše  rychle zapomenout.

Je mimořádně  dobrou zprávou, že skutečnými hrdiny se mohou stát i zdánlivě velice všední lidé!

P.S.

Včera byla česká média pochopitelně  plná vzpomínek na sira Nicholase  Wintona. Možná slyším i trávu růst, ale docela mě pobavila rozhlasová zmínka, že pana Wintona už před léty vyznamenal samotný  Václav Havel a nedávno, od nejmenovaného prezidenta, zase obdržel nejvyšší  české státní vyznamenání…

Chyběla snad  už jen zmínka, že tehdy ale  přiletěl na Letiště Václava Havla…