Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata...

Roky jsem žil v přesvědčení, že autorem tohoto pozoruhodného výroku je soudruh  Karel Marx. Paradoxně, trochu mi ho to zlidšťovalo…

Pak mi to ale  kdosi, tak z devadesáti procent, vymluvil. Určitě bych se měl stydět,  když mě tenhle  citát až tak  zaujal, že si dodnes nejsem  jistý autorstvím…

Za mnohem  zásadnější  ale i tak  považuju otázku, zda bych se měl také červenat, že  s tím konfrontačním  výrokem souzním.

Dostavilo se to zcela  nenápadně, časem,  bez nějaké křeče, afektu -  přestože jsem  doma  nikdy žádné zvířátko nechoval. Zřejmě je to tedy výhradně  dlouholetá  osobní zkušenost s lidskou rasou, ale  připouštím, úplně nelze vyloučit ani  demenci, případně další negativní projevy stárnutí…

Potom je tu ale ještě jeden takový osobní  příběh z poslední doby.

Poprvé jsem tu partu koťat zahlédl u zanedbaného statku, poblíž malé železniční stanice, v městečku, kam jsem se před několika lety přestěhoval. Bylo to  snad někdy   v červnu večer. Tři   černá koťata  přiblble polehávala na poničené, vyhřáté  asfaltové silnici v pruhu světla pouliční lampy, který si zjevně  spletla s hřejícím  slunečním paprskem. Když jsem pomalu  došel blíž, zůstalo jen  kotě, kterému se evidentně nedostávalo sil k útěku…

Snažil  jsem se  ho trochu uklidnit, pohladit, ale byla to jen troska  zvířátka, na kterém by se dala vyučovat anatomie – samá kost a ošklivě  visící kůže. Okamžitě jsem si vzpomněl na filmové záběry z  koncentračních táborů. Byl jsem z toho pohledu a doteků nakonec ještě vyděšenější, nežli to kotě.

Bylo mi ho moc  líto, ale také jsem, sobec,  moc dobře  věděl, proč si ho nemůžu vzít domu a pokoušet  se o resuscitaci. Z bezradnosti  jsem  mu  alespoň nabídl kousek salámu a kupodivu jsem uspěl.

I tak jsem ale  potom  odcházel domu s mizerným svědomím. Další den jsem se ke statku vydal už lépe vybavený  žrádlem pro kočičí rekonvalescenty. Koťata jsem našel na stejném místě, znovu neutekl jen ten bezmocný  prcek – Vyžle.

Přežil. Naučil jsem se potom  dělat pravidelné  procházky tímto směrem a denně přikrmovat. Zvykla si na mne i ostatní koťata, ale to Vyžle mi stejně přišlo nesrovnatelně  hravější, mazlivější inteligentnější …

Kočky  mi denně  přicházely nadšeně  vstříc, neboť jsem je  definitivně zahrnul do programu potravinové pomoci. Když  teď občas musím na několik dní odjet, nemám z toho dobré pocity, přijde mi, že  zrazuju  jejich důvěru, ale zjevně se s tím dokážou nějak  vyrovnat, nebývají potom ani uražené…

Občas  se u toho krmení  objeví náhodní chodci, či děti, ale v takovém případě kočky okamžitě mizí, tedy  s výjimkou Vyžlete, které, pokud vše probíhá v klidu, se ochotně nechává hladit i od neznámých lidí a ještě jim k tomu zapřede…

Nevím zda je úplně správné  krmit – rozmazlovat  kočky v létě, když mají možnost obstarat si potravu na přilehlých loukách, ale,když mi to dělá radost, tak co…

Kupodivu mi v tomto případě ani moc nevadí, že si  to kamarádství koček vlastně  kupuju. Co se toho stravování týká, nejsem příliš vynalézavej, ale mám úspěchy. Ten úplně největší jsem zažil, když jedna z těch šelmiček s ulovenou myší v tlamě, jakmile  mě zahlédla přicházet,  praštila  s čerstvě ulovenou  myší  o zem a hrnula se k mé  dodávce  proviantu…

Ten denní kontakt s mírně ochočenými  kočkami mi dělá potěšení. I když se ze všech sil  snažím být při  krmení spravedlivej, obvykle se to stejně neobejde bez preferencí pro Vyžle, které mi přijde  neodolatelné…

Dlouho mě těšilo, že jsem ho patrně udržel na živu, že  z něj vyrostl tak úžasně  milý, důvěřivý tvoreček…

 Nějaký čas  se teď  Vyžle přestalo dostavovat. Nebylo  to   poprvé. Buď tedy zase  nějaká nová vášnivá  láska, nebo,  už v minulosti jsem si už  všiml, že se dokázalo spřátelit i  s výpravčím a  patrně  využívalo jeho pohostinnost. Nejsem příliš  žárlivej i kočky mají svá kočicí  práva! Procházky mi svědčí a  ostatní kočky se pořád chodí cpát, tak co…

Jenže , před několika dny se Vyžle objevilo jako z filmového  hororu -  bezmocně za sebou  táhlo  zadní nohy - patrně přeražená páteř.

Ano, jsem podezíravej! Krk na to dát  nemohu, nikoho jsem přitom neviděl, ale při znalosti mnohých lidských povah, si to   vysvětluju  tak, že se na Vyžleti  podepsal  nejspíše  někdo z  lidské sebranky -  to přítulné,  důvěřivé zvíře, jen tak  pro radost,  nemilosrdně nakopnul, případně trefil šutrem…

Nemám rád smutné, zapšklé konce, ale nějak už nedokážu ignorovat realitu. A tak se zabývám myšlenkou, zda   v téhle společnosti není   až příliš velký hazard, pokoušet s v lidech, dětech i v těch zvířatech,  pěstovat důvěru, sounáležitost? Není to životu  nebezpečné, nemůže je to nakonec zničit?!    

Ano, čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata!