Moudrost stáří..., případně zdědkovatělost

Už tak nějak patří k věci, že starší generace povětšinou  láme  hůl nad  mladými. Současnost ji  připadá stále více  zvrácená. Jen obtížně se v takových  hodnoceních  hledá hranice mezi moudrostí stáří  a  zdědkovatělostí…

Dodnes se   nad  těmi  hláškami o starých zlatých časech a bláznivé současnosti – předobrazem konce světa,  ušklíbám, což konzistentně   činím i teď -  když sám  vedu   podobné řečičky …

Snad ale pořád platí, že přiznání je polehčující okolností!

Tentokrát mě k těm  poznámkám vyprovokovaly  stížnosti norského teroristy – vraha Breivika, ale především  následné rozhodnutí soudu, který mu dal zčásti  zapravdu -  společnost se prý má i k takovým vyvrhelům chovat  tak nějak lidštěji…

Pokud by byl  zmíněný  masový vrah (nemohu ho nazývat jinak, přestože -  například  ten jeho odpor k socialistům mi není zase až tak vzdálený) uznán  duševně  nemocným, asi by mě tenhle soudní výrok až tolik nevzrušoval.

Nepodivoval bych se nad tou  drzostí  stále se zviditelňujícího  vraha a podbízivostí  soudu řešící jeho neustálé stížnosti…

Nepsal bych tady o zvrácené době, o cestě „moderní“ společnosti   směřující  přímo do pekel…