Čeští zastydlí pravičáci

S politickou pravicí je to v České republice tragický. Nostalgičtí  sympatizanti  marně vyhlížejí byť jen  světélko  na konci tunelu.

Nejsem  teoretik a  tak jen několik nepříjemných, ryze osobních  pocitů z toho masakru  pravice v Čechách.

Z těch relevantnějších stávajících českých politických stran mi dnes připadají   pravicoví   snad už  jen  živořící Svobodní, kterým ovšem už při jejich zrodu zlá sudička přisoudila impotenci – naprostou  neschopnost  oslovit  širší okruh veřejnosti.

V době největší slávy ODS  mnozí  členové  vyčítali  Václavu Klausovi  malou   pravicovost, přílišný pragmatismus. Je proto paradoxní, že po jeho odchodu, se  pravicovost  z ODS  vytratila nadobro, respektive proměnila se v její karikaturu. Do médií, která pravici nikdy nemusela, teď  nejčastěji zvou Mirku Němcovou, neboť   lépe už tuhle pravici nikdo kompromitovat nedokáže…

Při troše dobré vůle se  kdysi,  v souvislosti  s pravicí, možná  dalo mluvit i  o  Kalouskovi. Snad ještě tak do toho jeho registrovaného partnerství  s Karlem Schwarzenbergem. Teď  už je ale  tenhle novopečený  havlista    jen k smíchu. Kalouskův  politický pohřeb lze stanovit  naprosto přesně  -  je totožný  s termínem příštích parlamentních voleb...

Jsem přesvědčený, že česká pravice dojela na populismus a názorovou zastydlost.  Působí to na mne, že  většina těch  pravičáků jaksi zamrzla v časech studené války, kdy jsme se tolik báli  Sovětského svazu a jako k jediné naději  vzhlíželi k USA.

Jenže, za ty roky se svět  pořádně  změnil. Rusko se sice nemohlo, ani se   nemůže  úplně  zbavit   neblahého dědictví  SSSR -  komunismu, ale  jistý pozitivní  vývoj  mohou ignorovat jen úplní  fanatici – chcete-li, zastydlí pravičáci, neschopní  reflexe.

Bohužel, tenhle světový  vývoj neminul ani  vítězstvím zmámené  USA. Tenhle kdysi uznávaný, respektovaný světový četník, v poslední době jakoby zhloupl  a nejde zdaleka  jen o Irák, Afghanistán, Sýrii, Libyii,kde je to nejviditelnější…

Čeští pravičáci mi hodně připomínají  ty dodnes vlasaté  máničky,  především z řad umělců. Pokud  ještě nezplešatěli,  pyšní se  stejně dlouhými  vlasy, jako nosili v mládí, kdy tím  hlásali  svůj  životní styl, včetně protestu proti režimu, který tyhle extravagance  tehdy  tak špatně nesl.

Je to samozřejmě  každého  osobní věc, jak se navenek  prezentuje. Tahle  často  politická gesta, ale už  dávno ztratila smysl a tak  to lpění  na image mladých let, na tom dnes už šedivém – plesnivém háru,  může působit až směšně.