Gabal, Němcová a ostatní pravicoví soudruzi

Pocházím z reakcionářské rodiny a tak jsem za komunistů měl  už  od dětství  problémy se soudruhováním,  na kterém tehdy  trvaly dokonce  i tety z mateřské školky… 

 Po čase jsem si to ale přece jenom  v hlavě srovnal  a elegantně z toho ponižování  vybruslil. Slušné lidi jsem oslovoval pane a soudruhy, pěkně  s  důrazem – soudruhu, což z mých úst  znělo  jako sprostá urážka, proti které nebylo obrany. Obávám se, že od té doby jsem  už  asi  nic chytřejšího  nevymyslel…

Ale dost už té sebechvály, ke které mne vyprovokoval spor několika zdejších  diskutérů, kteří si vzájemně nadávali do soudruhů. Vítám, moc mě těší,  že  se už   to  oslovení soudruhu  považuje  za žalovatelnou   nadávku.

Rozumím i tomu paradoxu, že si lidé, odlišných politických názorů, mohou vzájemně  do těch soudruhů  -  vcelku oprávněně nadávat.

Předpokládám, že  výraz soudruh má mnoho společného s bolševickou netolerancí a  urputností. V  současné společnosti, kde klasický bolševismus živoří, se  zase  vynořil bolševismus pravicový.

Tak zvaní pravičáci  -  zastydlí v časech studené války,  nejsou  příkladně  schopní  vnímat rozdíly   mezi dnešním Ruskem a  bývalým Sovětským svazem, nebo nedokážou  přestat  nekriticky adorovat stále více se kompromitující  Západ.Ty své staré pravdy  zato hájí s urputností bolševiků.    

Soudruh, jako soudruh!

Jisté je jen jedno – čím  jich bude  méně, tím lépe pro společnost!