Trpaslíci a Zeman v roli obra Koloděje…

V cimrmanovském eposu Dlouhý, Široký a Bystrozraký, mám úplně nejraději scénku s obávaným  obrem Kolodějem…

Vystrašení návštěvníci se před  obrem  předhánějí v servilnostech. Protože se traduje , že s Kolodějem je třeba jednat v rukavičkách, výhradně  veršovat, tak se  hosté  celou dobu podbízivě  snaží o rýmy.

Žijeme v bizarní době, v jedné z dalších  etap vnitropolitické  krize. Drtivá většina tak zvaných demokratických politiků, která doposud  Zemana soustavně   poplivávala, najednou, stádovitě, pocítila přímo  živočišnou  potřebu s prezidentem důvěrně pohovořit.

Stojí na něj   uctivě ve frontě  a když se potom vracejí z Hradu, důležitě  pořádají tiskové konference, kde nadšeně líčí, co všechno se od najednou „pana prezidenta“  dozvěděli   -   pitvají  každé jeho  slovíčko, pozdvižení obočí, zafunění…

Tyhle  vesměs  komické  scénky, jakoby  pocházely  od Járy   Cimrmana.   

Tihle  demokrati, se  stejně jako  divadelní  protagonisti,  z různých náznaků domýšlejí, že snad  na  Koloděje svými  chytrými  řečičkami zapůsobili -  dojali ho,  rozplakali…

Jenže, kdo ví, zda ta tekutina řinoucí se  u Cimrmanů na scénu z přečuhujícího  Koloděje, jsou  skutečně slzy, zda nejde o úplně jinou tekutinu vypouštěnou  z úplně jiné, z hlediště naštěstí  neviditelné,  části  obrova těla….