Tenhle, mýtus měl na triku především pan doktor Tampier, budiž mu země lehká, který se objevoval vždy, když bylo nejhůře. Nikdy se nepodbízel, žádný laciný srandičky, ale vždy si, s vážným, starostlivým výrazem, bezpečně dokázal získat důvěru, respekt trpící, vystrašené dětské dušičky.
Trvalo dost dlouho, nežli jsem pochopil, že nejenom lidi, ale i lékaři nejsou všichni na jedno brdo, že ten můj pan doktor nápadně vyčuhoval z řady, že na doktory se učí povětšinou chytří lidé - jenže někteří protože soucit s trpícími bližními mají v genech, ale také ti kteří jen touží být respektovaní a současně i hodně bohatí.
Mohlo by teď následovat ještě mnoho odstavečků, včetně řady konkrétních, mizerných zkušenosti, což jsem si ale s ohledem na případné čtenáře odpustil, nežli skončím neradostnou pointou.
Jistěže pořád ještě existují lékaři z rodu Tampiérů, pro které je jejich povolání posláním, jen mám takový soukromý pocit, že jich kvapem ubývá.
Rád bych se v těch chmurných úvahách mýlil, připsal ty neradostné zkušenosti náhodě, nešťastné shodě okolnosti.
Jenže, když si v posledních letech lékařský stav - svobodně, demokraticky, do svého čela volí představitele z kategorie arogantních Rathů, Kubků.., tak to už, sakra, nemůže být jen pouhá náhoda...