Z dřevních dob televize

Úplně první televizní vysílání jsem, v  těch nezapomenutelných padesátých letech, zažil  v luxusní vile  vlivného otcova šéfa...

Nikdy jsem nevynikal vybraným  chováním a tak mě rodiče na tohle pozvání, kterého si moc považovali, dlouho  a  poctivě připravovali - drezrůrovali,  abych je na té důležité návštěvě, tak jako obvykle, neznemožnil.

V rámci školení jsem se  také dozvěděl, že ta rodina vlastnící televizí, chová  vzácnou, ale  vyloženě zlou siamskou kočku, která, jejich údajně naprosto nevinnou babičku, už několikrát pokousala.

Evidentně nešlo o žádnou  výchovnou pohádku. Na to mé úplně první zhlédnutí televizního vysílání si vůbec nepamatuju, zato  si dodnes živě  vzpomínám, jak se tehdy, mezi námi  hrdě, až  panovačně, promenovala  siamská kočka, občas vrhající výhrůžné pohledy na  zjevně vystrašenou starou paní, krčící se v honosném křesle. Od té doby  jsem nikdy nebyl na žádné návštěvě hodnější.

Tedy, hlavu bych na to nevsadil, ale v naší ulici jsme byli patrně úplně první, kdo si, nejspíše  inspirováni tou památnou  návštěvou, pořídili  televizi. Kvůli anténě se to nedalo přehlédnout a tak popularita naší rodiny raketové vlétla vzhůru...

Denně k nám přicházelo procesí známých i neznámých sousedů -  dívat se na ten zázrak. Prťává, černobílá obrazovka zabírala stěží třetinu té drahé bedny, ale mizerně nainstalovaná anténa tomu, zase  dodávala i duchovní rozměr.

Počáteční hrdost z vlastnictví kouzelné bedýnky ovšem  brzy vystřídalo zoufalství, neboť zmínění sousedé nepřišli jen ze zvědavosti  nahlédnout,  ale vytrvale přicházeli „věrně“ každý den,  obětavě s vlastní židlí, takže jsme definitivně  přišli o soukromí.

A od té doby je mi proto  už  naprosto jasný, že provozovat televizi veřejné služby, není žádnej  med!