Zatím to mediální bombardování Havlem přežívám, ale...

… čekají mě  minimálně ještě dva perné - přetěžké dny! A tak mi nezbývá než doufat, že dokonce ani po téhle šílené - orwelovské kampani, můj vztah k Václavu Havlovi nevezme úplně za své…

To, co se právě nyní odehrává v českých médiích, především  v těch veřejnoprávních, je věc naprosto nevídaná. Jsem pamětník, mohu si tedy  dovolit takové kategorické tvrzení.

Ještě si matně vzpomínám, že v dobách i té nejtvrdší totality - v případě úmrtí nějakého významného komunistického potentáta, pokud mě tedy paměť tak  úplně neklame, nás státní rozhlas  trestal smutečními pochody,  vážnou muziku. Řeknu vám -  proti těmi současným orgiím   hloupých keců -  by byla ta vážná hudba  zlatá - přímo  balzám na duši!

Už je mi trapné znovu a znovu se o tom rozepisovat, ale co nadělám - je to ve mně, jako v tý koze! Před pár minutama jsem konečně  vypnul ten hrozný Radiožurnál - přesně ve chvíli, kdy paní redaktorka posluchačům nadšeně sdělovala, že i ty nejmenší děti chápou tuhle tragédii - smrt nesmrtelného Václava Havla. Prý jsou v těchto dnech jako vyměněné  - nezlobí,  jsou  méně hlučné, než jindy, zbytečně nepobíhají po chodbách a tak….

Pane Bože!