Jde to i bez pana prezidenta...

Pokaždý, když jdu alejí k místnímu  statku  krmit partičku zanedbaných  koček, mám  pocit, jakoby  ptáci v korunách stromů  řvali  tak  nějak hlasitěji, pisklavěji  -  nasraněji, nežli jindy…

Jako by mi snad nadávali, že  sponzoruju tu smečku   černých  vrahounů. Ale  možná  jsem  zbytečně podezíravej a jen si to tak domýšlím.

Když už je řeč o tom domýšlení si -  ještě  za časů   NDR, kde tehdy  překvapivě promítali  v ČSSR zakázaný Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem, jsem si podobně  domýšlel  i anglické dialogy filmu, tedy  v řeči, v které dodnes  stěží dokážu pozdravit, či poděkovat.

Ten film mě tenkrát nadchnul, byl jsem z něj úplně vedle! Ještě víc mě ale šokovalo, že  když jsem ho po několika letech  potom znovu viděl   už  s českými titulky, zjistil jsem, že v té anglické verzi  jsem vlastně rozuměl úplně všemu…, což se rovná čistokrevnému zázraku! 

Už jsem několikrát slyšel a četl, že člověk, zvláště pak od  koček, nemá  čekat nějakou vděčnost. To mi  tedy nikdy nevadilo, alespoň  v tomhle mám dobrou povahu. Ani od koček nečekám žádné díky, úplně mi stačí koukat se, že  jim tím žrádlem dělám radost.

Případný vděk je už jaksi něco navíc. Obvykle je ani  nechci zbytečně zdržovat, takže jim spravedlivě rozdělím krmivo  a pakuju se pryč.

Zmíněný přídavek spočívá v tom, že mi už  nějaký čas  přicházejí se vztyčenými ocásky naproti  a v poslední době, některé z nich, před tím než hladově popadnou nabízené sousto , do mě přijdou s uznáním   drcnout hlavou, což vnímám, jako velikánské vyznamenání.

Věřte, nevěřte, ale přijde mi to  o mnoho milejší a přirozenější, nežli  to každoroční pompézní  rozdávávání metálů  na pražském Hradě…