I kdyby se ten dědek jmenoval třeba Albert Einstein!

Často si v poslední době  vzpomínám,  jak jsme se v mládí hrdě promenovali s cigárem v hubě a měli  srandu  z každého, kdo  se  nám to  snažil  vymluvit…

Připadali jsme si vševědoucí, důležití, na nějaké budoucí choroby jsme kašlali. Zato nás  štvalo, že  se nám někdo chce montovat  do života, omezovat nás…

Je to zvláštní, ale spravedlivý!  Když dnes potkávám  puberťáky  s cigáry v hubě, mám tisíc chutí jim začít vysvětlovat, jak  si přiblble ničí zdraví a vyhazujou  prachy. Těm krásným  dívkám  ještě navíc sdělovat, že  páchnout  tabákem, mít   žlutý prsty a zuby, přece  není žádný štěstí…

Postrádám však  statečnost  se jim  otevřeně postavit, pouštět  se  s nimi do takových debat. Jednak se nerad vnucuju, ale hlavně -  ještě jsem nezapomněl,  jak pitomě  jsem   v mládí na takovou agitaci  reagoval, že se to v tom věku  snad ani nedá pochopit…  

Jsem si naprosto  jistej, že  kdyby tenkrát do mne hučel nějakej  dědek, nebylo by to vůbec  k ničemu i kdyby se jmenoval třeba Albert Einstein…