Ať už to s tím Listopadem 89 bylo jakkoliv...

Ze všeho nejdůležitější je, že to tehdy prasklo! Jen bychom si snad teď  neměli  až tolik  lhát do kapsy…

Přespříliš - třeskutě  ten 17.listopad 89 heroizovat, připisovat si veškeré zásluhy!

 I když jsem  tehdy veškeré prosakující zmínky o účasti  části Státní bezpečnosti na zdárném  průběhu té naší sametové revoluce nesl těžce, s patřičným odstupem času, už nejsem tak kategorický…

Krom té vysoce  podezřelé  záležitosti s agentem  Zifčákem, jsem vlastně jisté drobné  podezření pojal už toho 17. , kdy jsme v té úžasné  euforii, cestou   z Vyšehradu – kdesi u botanické zahrady, byli zastaveni policejním kordonem.

Ta lehkost -  snadnost s jakou jsme ten kordon prorazili a mohli dál směřovat do centra Prahy, byla v těch časech naprosto nevídaná. Nikdo mi nevymluví, že  kdyby ti estébáci – policajti  opravdu chtěli, klidně nás zaparkovali už tady a  všechno by skončilo bez většího rozruchu na periférii…

Je jistě pěkné, že mnozí lidé toho 17. listopadu 89 a těsně po něm,  v sobě konečně  našli  kuráž postavit se  chcípající komunistické hydře.

Jen to zase moc nenafukujme, ani zdaleka jsme nepatřili jsme k těm nejstatečnějším! Komunismus se tehdy hroutil úplně  všude kolem nás,  dokonce i v takové Albánii…