Nestěžuju si - dvakrát v životě jsem se cítil jako king

Jen  málo lidí na světě může na sklonku života  upřímně konstatovat, že se jim   splnil  životní sen, případně, že na vlastní kůži   zažili opravdové, nefalšované uznání, všeobecný  respekt …

 Nerad bych zase   vyvolávat závist, ale co naplat  -  patřím k těm šťastným  vyvoleným, kteří zažili obé…

Možná  na to jsou ještě lidi, kteří mohou  dosvědčit, jak jsem těsně po Listopadu 89  - pořád    pateticky opakoval, že  teď už tedy  můžu  spokojeně  umřít...

Přestože  tenhle  pocit   do značné míry časem  vyprchal  -  dodnes jsem přesvědčený, že navzdory všem těm mouchám,  ( či spíše hovadům) to zhroucení  komunistického režimu  stálo za to!

Krátce  po té revoluci, či spíše řízeném převratu, jsem se  cítil  jako King, ale ten pravý pocit upřímného osobního  obdivu a  respektu, jsem zažil teprve  až po dalších  26 letech…

Když jsem se letos v létě   vracel do hotelu, právě tu  odbavovali  zahraniční zájezd, zřejmě  nějaké seveřany. Přestože šlo o poměrně luxusní hotel, k dispozici byly jen dva  výtahy před kterými se tvořila nepříjemně dlouhá, neubývající  fronta.

Normálně bych to vzal po schodech, jenže do dvanáctého  patra...

Stoupl jsem si tedy do fronty a  naštvaně   sledoval  jak se dveře  přeplněných výtahů pořád  zavíraly a otvíraly –  výtah odmítal stoupat.

 Předpokládal jsem, že  nefunguje kvůli přetížení, ale pak mě napadlo, že cosi podobného  jsem si už několikrát  užil  v Německu, kde se výtah v modernějších hotelech  nerozjede, pokud  před čidlem nemávnete   pokojovou čipovou kartou...

A tak jsem se do kabiny  výtahu, kterou  někteří hosté bezradně opouštěli, dost nešetrně protlačil  -  před rafinovaně ukrytým čidlem máchnul  kartou a výtah se k překvapení všech  přítomných  konečně rozjel…

Zažíval jsem příjemný  pocit z dobře vykonané práce a až po chvíli jsem zjistil, že jsem se stal  středem pozornosti. Někteří   pasažéři se na mne  usmívali, uznale pokyvovali hlavou,  cosi povídali a když pochopili, že nerozumím,  ukazovali své  pokojové karty  a  ťukali si přitom  na čelo …

Takový respekt jsem doposud  ještě nezažil a to jsem kdysi dělal i ředitele. Tedy nechci to srovnávat zrovna  s tím Listopadem 89, ale, popravdě, bylo to  podruhé v životě, co  jsem se   cítil  jako ten  King…