Školní fackování na férovku...

O učitelích se traduje, že  nepatří k těm statečnějším, že povětšinou  ochotně  posluhují vrchnosti, spořádaně  šíří  ideologie  vládnoucích režimů…

Až na nemnohé výjimky to potvrzuje i  má osobní zkušenost  žáka ze slavných  padesátých – šedesátých let minulého století…

Jedinou takovou vážnější, masovou  vzpouru pedagogů proti vládnoucímu komunistickému režimu s hlavou v zadeli  SSSR,  jsem na naši škole  zaznamenal jen  v tom   houževnatém  odporu zdejších  vyučujících,  proti doporučovaným  metodám sovětského kultovního pedagoga  Makarenka, který vášnivě  brojil proti tělesnému trestání žáků…

Jen těžko bych spočítal všechny ty fyzické ataky pedagogů na mou osobu. Jednou, po mimořádně zdařilém  úderu samotného soudruha ředitele, jsem se dokonce pomočil…

Pochopitelně   nikdy jsem si  nestěžoval. Bylo  mi  jasný, že doma  bych ještě  něco schytal, ale také jsem vnitřně cítil, že jsem si o ty výprasky  koledoval. Pokud si vzpomínám, ani jednou jsem  necítil  nějakou nespravedlnost, křivdu…

Prostě – Zločin a trest! Bylo to většinou na férovku…

Vůbec nejraději vzpomínám na jednu takovou nakládačku od nenáviděné soudružky  učitelky biologie. Popravdě, ta nenávist byla upřímná a vzájemná.

My – třídní gázlové, jsem ji pro její časté drbání se na specifických částech těla ukazovátkem,  familiérně říkali filcka a soudružka  to zase  oplácela velice příkrým známkováním našich výkonů u tabule…

Jak mohou potvrdit i dnešní náctiletí, puberta činí život veselejším -  k nějakému tomu hihňání  v těchto letech  ani netřeba  pořádný důvod. Právě jsme v přírodovědě  probírali skot, když spolužák na adresu soudružky  prohodil popravdě  nikterak nápaditou poznámku  - To je ale kráva!!!

Oba nás to totálně odboruralo. Marně jsme byli okřikováni a  soudružka si už  zjevně  také  domyslela jistou spojitost…

Když nic nepomáhalo,  zuřivá  soudružka vyvedla mého souseda  ze třídy. Po chvíli se vrátili, on  už  vážným výrazem a s nezvykle  červenými  tvářemi. Strašlivě  mě zajímalo, co se  za těmi dveřmi asi odehrálo…

A tak jsem jen zkušebně prohodil  osvědčenou, inteligentní větičku – To je ale kráva!…a už jsme se znovu mlátili smíchy…

Tentokrát jsem šel za dveře zase já. Brzy  jsem tak zjistil, že ty zčervenalé  tváře evidentně souvisejí s fackováním.

Také jsem se vracel  s mnohem vážnějším výrazem, ovšem, když spolužák zase    zašpital  - To je ale kráva!, vážnost  se znovu vytratila, teď už nejenom  my  - přepychově  profackovaní, jsme se znovu svíjeli smíchy

Soudružce tak nezbylo, než předčasně ukončit hodinu a takticky  se stáhnout do sborovny…       

 Jak pořád říkám -  Škoda rány, která padne vedle!