David, Goliáš a žádná naděje...

Vítězství spravedlnosti a rozumu  hledejme raději   v pohádkách. Mnohem obtížněji je  k dohledání   v lidském  životě a   téměř nemožné  je potkat se  s ním  na Blízkém východě.

Zřejmě není v lidských silách, v perspektivě nejbližších  desítek let, výrazně zlepšit vztahy mezi Izraelem a arabským světem a to nejenom proto, že podstata takových snah  se nakonec vždy zvrhne ve věčný , nekonečný  spor -  zda bylo dříve vejce, nebo slepice ( složité okolnosti  vzniku nového státu) a celý prostor je důmyslně  zaminován fanatismem, zlobou  a nekonečnou řadou lidských obětí.

Ten další, aktuální   krvavý konflikt v Gaze - především mezi palestinským  Hamasem a  Izraelem,   má podobně fádní scénář, jako všechny  ty četné  předchozí kruté  řeže spojené s existencí židovského státu. Arabové s velkou  pompou  zase bouchli  dveřmi - ukončili  mírové rozhovory,  dohody, či pouhá   příměří. Vyhrotili konflikt do maxima   a po nějaké době opět dostávají   na zadek. Na rozdíl od těch obligátních šablon, není však tentokrát Izrael v roli malého Davida, ale naopak, ocitl se v pozici  mocného Goliáše, což zrovna nevzbuzuje  sympatie.

Jako už mnohokrát  v minulosti, i tak   jsem opět zcela  na straně Izraele, protože i tomu  současnému počínání židovského státu docela   rozumím - jsem přesvědčený, že   činit  něco moc jiného, než nyní Izrael   podniká, mu zřejmě nezbývá.

Ano, jsem zaujatý - už desítky  let s úctou  obdivuji to gigantické  úsilí Izraele,  v tak neobyčejně složitých  podmínkách, i  v ohrožení vlastní existence,  budovat, pokud možno, demokratický stát. Především  se však  obávám,  že na straně těch četných,  fanatických  protivníků  Izraele se koncentruje  taková síla   nenávisti, že většinu Arabů,  nakonec stejně    neuspokojí   nic jiného, než totální zničení židovského státu.